Ačkoliv plán realizovat tuto cestu jsme nosili v hlavě od roku 1997, reálné přípravy započaly až na přelomu let 1998 a 1999. V čem všem spočívaly?
Fyzička
Příprava nebyla třeba. Byli jsme mladí, šlachovití a plní elánu i testosteronu.
Trasa
Název expedice byl hotov první a z něj vyplynulo, že půjdeme do Aše, za výchozí bod jsme zvolili nejvyšší bod Javorníků, Velký Javorník. Při prvním setkání účastníků v lednu 1999 jsme velmi dopodrobna naplánovali první čtyři dny cesty (tak detailně, že jsme si dokonce naivně vybírali konkrétní místa na mapě, kde budeme nocovat – dodrželi jsme pak pouze to první). Další vedení trasy jsme upřesňovali postupně a již jen nahrubo (což bylo mnohem prozřetelnější). Očekávali jsme, že nám její zdolání zabere minimálně měsíc.
Cestu jsme chtěli zpestřit splavováním Sázavy, abychom trochu změnili rytmus a mohli dát odpočinout nohám. Kontaktovali jsme Bobíka, známého vodního skauta ze Žďáru nad Sázavou, který nám měl zajistit zapůjčení několika lodí.
Vybavení
Jedny boty, jedny kraťasy, jedny kalhoty, jedno expediční triko a dvě náhradní, jedna bunda, pláštěnka, karimatka, spacák, kartáček, toaleťák. Společně pak turistické mapy na celou cestu, deník, Karpatské hry, kotlík, utěrka a dva zapůjčené mobily – v té době pro nás velká vzácnost. (Jeden z nich nám byl zapůjčen valmezáckou firmou zaměstnávající Kuklova otce. Přišlo nám slušné zajít ještě před začátkem expedice panu řediteli vyjádřit náš dík. A pan ředitel nám hned při vstupu nadšeně tiskl ruce a radostně švitořil: „Á, to jsou ti hoši! Zdravím vás! Jaká byla cesta?“)
Neměli jsme stan ani žádnou plachtu či igelit. Věřili jsme v dobré počasí a v naši schopnost se v případě potřeby někam zašít. O 13 let později nad tímto rozhodnutím jen užasle kroutíme hlavou.
Spolupráce s ČSOP
Chtěli jsme dát celé expedici nějaké vyšší poslání, než si jen dokázat, že přejdeme republiku. Napadlo nás představit náš záměr valmezácké buňce Českého svazu ochránců přírody. Moc nerozuměli, jak by měla naše spolupráce vypadat (není se čemu divit), ale nakonec pan Orálek navrhl, ať prostě formou ankety popularizujeme turistiku (chachá).
Vytvořili jsme společně několik anketních otázek (polovina zkoumala vztah dotazovaného k turistice a polovina jeho znalosti), které jsme vytiskli, nastříhali a plánovali jsme je dávat kolemjdoucím napříč republikou vyplnit. Bavit nás to přestalo hned po prvním týdnu a zhruba od poloviny cesty jsme se „vyššímu poslání" věnovali již jen sporadicky (možná vůbec). Anketu jsme nikdy nevyhodnotili.
Média
Povýšeně jsme předpokládali, že naše expedice, její myšlenka a realizace, bude mediálním hitem. Oslovili jsme několik regionálních i celostátních deníků, z nichž většina o naší cestě skutečně napsala článek. Už při čtení prvního z nich jsme ale tušili, že zamýšlený efekt se nedostaví, a s dalšími články jsme se spíš obávali, jak moc ironický nádech bude text mít (mladí ekologičtí aktivisté...) a jak moc hloupě z toho ve výsledku vyjdeme.
Pomocníci
Předpokládali jsme, že využijeme svých skautských kontaktů pro zprostředkování noclehů. Dopředu jsme si domluvili pouze nocování ve skautské klubovně v Luhačovicích, ostatní noclehy jsme chtěli domluvit operativně po cestě. Postupně jsme ale zjistili, že si nocležiště nacházíme velmi snadno a že jen obtížně odhadujeme, kdy kam dojdeme. Od záměru jsme tedy záhy upustili.
Z přátel, které jsme oslovili, nás nakonec přímo na cestě měli osobně podpořit valmezáčtí gympláci (spolužáci) Pigy a Deivid. Přijet za námi měli na řeku Sázavu, aby pomohli s pádlováním – což bylo naše velké štěstí. Místo několika pálav jsme totiž nakonec měli k dispozici pouze šestimístný raft (my přitom byli čtyři a Sázava není žádná Salza, že).
Poslední pomocnou silou byla Pindruše, valmezácká skautka, která se rozhodla o cestě průběžně informovat na veřejné skautské nástěnce v centru Valmezu. V rámci možností jsme ji tedy zásobovali aktualitami ohledně našeho postupu a na vyvěšené mapě postupně přibývaly další a další vlaječky.
